Ot. 22 - Objevování a podmaňování Afriky
Ot. 22 - Objevování a podmaňování Afriky
teze
Počátky koloniálních vpádů do Afriky z Evropy a Asie sahají do prvního tisíciletí před naším letopočtem. Nejúspěšnější byli Féničané, které brzy následovali Řekové. Ti v Africe zakládali obchodní stanice a později kolonie, které se časem měnily v samostatné státní útvary, například Kartágo. Kartágo samo pokračovalo v zakládání kolonií podél atlantického pobřeží Afriky.
Egyptská říše expandovala na jih podél řeky Nil, Aksum v okolí Rudého moře.
Alexandr Veliký (356-323 př.n. l.) založil město Alexandrii v Egyptě.
Římané zahájili expanzi do Afriky, aby zlikvidovali vliv Kartága ve Středomoří. Po třetí Punské válce (150 - 146 př. n.l .) zahájil Řím kolonizaci severní Afriky od Egypta po Maroko.
Dalším kolonizačním vpádem bylo obsazení severní Afriky gótskými Vandaly, založili zde království v 5. století.
Řím v severní Africe nahradila Byzantská říše.
V 7. století obsadili severní Afriku Arabové. Do sféry arabského vlivu postupně přecházelo i pobřeží východní Afriky od Somálska po Mozambik. Hlavní centrum tzv. Svahilského pobřeží bylo v okolí Zanzibaru.
Méně úspěšné bylo v té době zakládání kolonií v západní Africe. Marocký sultanát se pokusil dobýt Sahel, ale brzy se musel stáhnout, protože v oblasti bylo mnoho silných států, které se snaze Maročanů bránily.
Ve 13. století začali západní Afriku objevovat italští mořeplavci, kteří znovuobjevili Kanárské ostrovy a Madeiru.
Počátkem 15. století objevovala Afriku i Čína. Čínský mořeplavec Čeng Che (Zheng He) při své páté objevitelské cestě (1417-1419) navštívil Egypt a východoafrické pobřeží. Při následující výpravě (1421-1422) Čeng Che znovu doplul až do dnešního Somálska a z výpravy přivezl císaři žirafu. Poslední výpravu Číny ke břehům Afriky Čeng Che uskutečnil roku 1431.
Západní pobřeží Afriky od 15. století začali úspěšně kolonizovat Portugalci, kteří se postupně dostali až do oblasti Guinejského zálivu, kde začali zakládat nejen obchodní stanice, ale i kolonie. Hlavní zásluha na znovuobjevování Afriky patří princi Jindřichu Mořeplavci (Enrique), který důsledně plánoval portugalské výpravy kolem Afriky do Indie a chtěl získat spojenectví "krále Jana" panovníka křesťanské Etiopie v tažení proti islámu. Roku 1415 dobyl Ceutu, aby zajistil Gibraltarský průplav a od roku 1416 každoročně vysílal lodě kolem západního pobřeží Afriky. Podstupovali však velmi pomalu, po dvaceti letech dosáhli mysu Bajador (Búdždúr). V roce 1441 dosáhli Bílého mysu, kde se poprvé setkali s černochy. Roku 1446 stanuli na Zeleném mysu, tj. nejzápadnějšího bodu kontinentální Afriky. V roce 1448 založili Portugalci první osadu na Bílém mysu. Po smrti Jindřicha Mořeplavce Portugalci zjistili, že se Afrika za ostrovem Bioko stáčí k jihu. Nové cesty začaly od roku 1482, kdy vznikla na tehdejším Zlatém Pobřeží (Ghana) pevnost Fort São Jorge da Mina a portugalské lodi zde byly trvale umístěny. Jižní cíp Afriky dokázal v letech 1487-1488 obeplout Bartolomeo Diaz. Rozluštění cesty do Indie přišlo v letech 1497-1498, kdy Vasco de Gama z jižní Afriky podél východoafrického pobřeží dorazil za pomoci arabských lodivodů do Přední Indie. V roce 1506 objevili Portugalci Madagaskar, který nazvali ostrovem sv. Vavřince. První cestou do Indie bylo ukončeno objevování afrických břehů jako celku. Vnitrozemí nebylo prozkoumané, bylo známo pouze obchodním centrum Sahelu (Timbuktu), Egypt a Súdán. Soupeření mezi Portugalci a Španěly, kteří získávali bohatství z Ameriky, odsunulo objevování Afriky na dlouhá století. Portugalci pouze zpřesňovali znalosti o pobřeží a ostrovech na svých obchodních cestách do Indie. Africké přístavy sloužily jako zastávky na cestě do Indie a k obchodu s otroky, slonovinou, zlatem a pepřem. Z východního pobřeží Portugalci pronikali podél řeky Zambezi do vnitrozemí a dostali se i do Etiopie k jezeru Tana. Později ale začali Portugalci v Africe ustupovat i jiným evropským mocnostem - Anglii, Francii, Holandsku i Španělům.
Misionáři z Evropy
Další obchodní zájmy-Holanďané, Britové
V roce 1652 založili Holanďané Kapskou kolonii, osadníci do konce 18. století postupně obsadili region nejjižnější části Afriky po řeku Orange.
Osvícenská věda
Francouzská zeměpisná společnost též chtěla znát nezodpovězené otázky o geografii západní Afriky. O jejich cestách se můžete dočíst v sérii článků - Francouzi na horním Nigru. Francie obsadila západní Afriku v oblasti Senegambie (první osada byla založena v roce 1623).
Dalším předělem v objevování Afriky bylo založení Africké společnosti v Londýně v roce 1788, která měla za cíl podrobný průzkum vnitrozemí Afriky. Kromě vědecké činnosti byla i předzvěstí koloniální expanze. Velká Británie viděla v Africe nové trhy a laciné suroviny, které jí po odtržení severoamerických osad chyběly. První výpravy Africká společnost organizovala do povodí řeky Niger (skotský lékař Mungo Park 1794-1797 a 1805-1806) a přechody přes Saharu z Tripolisu. První cestovatelé při nich často zahynuli. Z prvních anglických cest po západní Africe a Sahaře stojí za pozornost zejména výprava Skota Waltera Oudneye, která rozluštila tajemství Nigeru. Objevování jižní a jihozápadní Afriky dělalo daleko menší potíže než tropická Afrika, přesto objevování nebylo ani tak jednoduché. Největší zásluhu na prozkoumání regionu má David Livingstone[1] (1813-1873).
Portugalcům se také podařilo uskutečnit dvě velké výpravy napříč jižní Afrikou. Alexandre de Serpa Pinto prošel v letech 1877 - 1879 z Benguely přes Zambezi, východní Botswanu, Pretorii k Indickému oceánu. V letech 1778 - 1779 pak Roberto Ivens, Hermenegildo Capelo prozkoumali oblasti Kwanza a Kwanga, přešli horní toky Lualaby a Luapuly k jezeru Bangweulu (Bangwelu) a při Zambezi do Quelimane (Mozambik).
Své výzkumné expedice v Africe mělo i Německo, soustředilo se zprvu na okolí Čadského jezera a Sahary (německý geograf Heinrich Barth (1821-1865) a řeky Benue. Velkou cestu vykonal i německý geograf Friedrich Gerhard Rohlfs, který během své cesty prošel napříč Afrikou. Na jedné cestě, kde ho doprovázel Čech Antonín Stecker, došli až do Kuferských oáz, kde však byli napadeni Senúsy a stěží si zachránili vlastní životy. Velkým německým cestovatelem byl i Gustav Nachtingal, který prošel z Timbuktu k Čadskému jezeru, navštívil masív Tibesti, jako první prošel Wadaj, Darfúr i Kordofán a svou pouť zakončil v Káhiře. O své cestě vydal třídílný cestopis Sahara a Súdán. Později sloužil ve službách koloniální správy v Togu a Kamerunu. Dalším německým geografem a objevitelem, v jihozápadní Africe, byl Georga Hartmanna (1893-1907), po něm je pojmenována zebra Hartmanova.
Francouz Alfred Grandidier v roce 1865 zahájil soustavný průzkum ostrova Madagaskar, ve kterém Francouzi pokračovali zejména po roce 1886, kdy se ostrov do jejich vlivu. V roce 1889 vystoupal Švýcar Hans Meyer jako první Evropan na vrchol Kilimandžára. O deset let později vystoupil na vrchol Mount Kenya Angličan geograf Sir Halford John Mackinder. Pohoří Ruwenzori bylo zdoláno v roce 1906 výpravou Ludvíka Amadeua Savojsko-Aostského, vévody abruzského.
Velkou výpravu jižní Afrikou uspořádal i americký deník New York Herald, který vyslal Henryho Mortona Stenleyho[2], aby našel Livingstonovu výpravu. Po jeho nalezení objasnili, že jezero Tanganika nenáleží do povodí Nilu. Že jezero patří do povodí Konga objasnil Skot Verney Lovett Cameron (1887), který vedl jinou výpravu hledající Livingstona. V roce 1884 vyšel Stenley na druhou výpravu východní Afrikou k Viktoriinu jezeru a Ruwenzori a splul řeku Kongo. Jeho cesta měla velký význam pro koloniální zájmy. Po této cestě se řada badatelů zaměřila na jižní přítoky Konga. Nejúspěšnější byl Hermann Wissmann, který prošel (1880-1882) povodí Kasaje přes Lomani, Tanganiku k východnímu pobřeží. Pramen Nilu - řeku Kageru - prozkoumal v roce 1893 Oskar Baumann.
Důležitý objev uskutečnila výprava v letech 1886 – 1889: uherský hrabě Samuel Teleki de Szék a Rakušan Ludwig von Höhnel objevili neznámá jezera Rudolfovo (Turkana) a Štěpánčino (Chew Bahir). Další výpravy objasnily prameny řek Webi Šebeli a Džuby a tím i v hlavních rysech území mezi Nilem a Indickým oceánem.
Český lékař Emil Holub.[3]
Následné intenzivní objevování Afriky již bylo spojeno s dobýváním a získáváním kolonií. S rostoucí ekonomickou vyspělostí evropských mocností po průmyslové revoluci se Afrika stala centrem zájmu, jelikož země hledaly zejména obchodní příležitosti. K politickému dělení Afriky došlo mezi léty 1880 a 1890. Do roku 1880 byla Afrika až na přímořské oblasti prakticky nerozdělená, vnitrozemské oblasti se tedy staly předmětem rivality mezi evropskými mocnostmi. Británie, Francie a Portugalsko si mezi sebe rozdělily rozsáhlé oblasti Afriky. V menší míře pak Itálie a Německo.
Británie vkročila do éry nového imperialismu v roce 1875, kdy vláda koupila podíl akcií společnosti Suezského kanálu, aby si zajistila strategicky významnou cestu do Indie. Celý Egypt byl Brity obsazen v roce 1882. Dalším faktorem britské zahraniční politiky byla obava z expanze Ruska na jih. V reakci na ruské útoky na Osmanskou říši a krymskou válku mezi lety 1853 a 1856 Britové obsadili v roce 1878 Kypr. Jako pojistka proti ruské expanzi na Jih měla být okupace Afghánistánu, která ale nebyla úspěšná. První britsko-afghánská válka v roce 1842 skončila potupně, kdy britskou armádu při ústupu z Kábulu paštunské kmeny vyzbrojené ruskými zbraněmi prakticky zdecimovaly. Také druhá britsko-afghánská válka v roce 1880 skončila fiaskem, při třetí britsko-afghánské válce v roce 1919 byli Britové z oblasti definitivně vyhnáni. Tzv. Velká hra o nadvládu nad střední Asií skončila s krvavou a neúspěšnou britskou intervencí v Tibetu v letech 1903 a 1904.
Honba o Afriku
Ašantská říše byla připojena k britskému protektorátu v roce 1896 po sedmé Anglo-ašantské válce Nejdůležitější evropské kolonie v Africe do roku 1875 byly Alžírsko a Kapská provincie, zbytek kontinentu (mimo některá přímořská území) sestával z malých místních států a kmenových území. V roce 1914 byly naopak formálně nezávislé pouze dva státy: Etiopie a Libérie. Přechod od neformální kontroly prostřednictvím obchodních stanic k formálnímu ovládnutí velkých území evropskými mocnostmi se nazývá jako hon o Afriku (angl. Scramble for Africa). Začínající aktivity mnoha evropských států v tomto regionu mohly vyústit v četné konflikty, čemuž se snažila zabránit Berlínská konference v letech 1884 a 1885, která stanovila pravidla pro zisk nových území. Nárok na určité území mohl být mezinárodně uznán pouze za předpokladu tzv. „efektivní okupace“ určitým státem.
Západní Afrika
Britové vnutili Ašantské říši (na území dnešní Ghany) závazek, že se vzdává územních nároků na pobřeží a bude souhlasit se zrušením otroctví (což bylo do té doby hlavním zdrojem příjmů této říše). Ašantská říše byla včleněna do britského impéria definitivně v roce 1896.
Severní Afrika
Muslimský vůdce Al-Mahdí vedl náboženskou válku proti britskému postupu v Súdánu. S dokončením Suezského kanálu v roce 1869 nabyl Egypt na strategické významnosti. V roce 1875 odkoupila Británie od zadluženého egyptského chediva (osmanského vicekrále) všechny akcie společnosti Suezského kanálu a tím omezila francouzský vliv v zemi. Po povstání nacionalistů v roce 1882 Egypt britské jednotky vojensky obsadily a stal se součástí impéria. V Súdánu, který byl od roku 1821 v moci egyptských chedivů, došlo v souvislosti s britským převzetím Egypta k povstání. V lednu roku 1885 obsadili povstalci Chartúm a britský guvernér byl zabit. Záchranná expedice dorazila do města o dva dny později. Výprava na potlačení povstání byla vypravena až v roce 1898, kdy byly povstalci drtivě poraženi v bitvě u Omdurmanu. Súdán poté nebyl zpět vrácen Egyptu, ale stalo se z něj společné britsko-egyptské kondominium. V roce 1898 došlo k tzv. fašodskému incidentu mezi Británií a Francií: Británie měla za cíl vytvořit souvislý pás svých kolonií ze severu na jih – z Káhiry po Kapské město. Francie naopak měla zájem na pásu svých kolonií ze západu na východ – od Senegalu po Džibutsko. Zájmy se střetly právě v Súdánu; žádná ze stran si ale nepřála válku, Britové byli v lepší pozici (mocensky i právně z hlediska nároků na území), Francie se tedy stáhla. Obě země si následně vymezily sféry vlivu. Mírové vyřešení tohoto sporu vedlo k uzavření Srdečné dohody (francouzsky Entente Cordiale).
Jižní Afrika
Kapskou kolonii založila nizozemská Východoindická společnost v roce 1652 jako zásobovací stanici na cestě do Indie. Británie formálně získala tuto kolonii roku 1806, přestože ji již de facto držela od roku 1795 v době, kdy bylo Nizozemsko okupováno Francií. V roce 1843 anektovali Britové jihoafrickou provincii Natal, mocný zulský stát v sousedství však pro kolonisty představoval trvalé ohrožení. Britsko-zulská válka začala v roce 1879, po počátečních úspěších domorodců Britové válku vyhráli a samostatný zulský stát přestal existovat. Na konci 19. století začala Británie se systematickým podmaňováním jižní Afriky a podrobováním afrikánských republik (Transvaal a Svobodný oranžský stát), významných zvláště díky bohatým nalezištím zlata, což vyústilo v tzv. búrské války. Britská Jihoafrická společnost v tomto období obsadila rozsáhlé země na sever od búrských republik, toto území bylo pojmenováno jako Rhodesie, po předsedovi této společnosti, Cecilu Rhodesovi. Na základě úspěchů v jižní a východní Africe se zjevila idea vytvoření souvislého britského území od severu na jih Afriky a výstavby železniční trati vedoucí napříč celým kontinentem. Vytvoření Německé východní Afriky ale tyto plány na čas zmařilo. Přesto ale Britové před první světovou válkou ovládali skoro třetinu afrického kontinentu, přičemž jejich území byla nejlukrativnější. Samotná Nigérie měla více obyvatel než např. Francouzská západní Afrika nebo všechny německé kolonie dohromady.
[1] David Livingstone (19. března 1813 v Blantyru u Glasgow – 1. května 1873 v Čitambě u jezera Tanganika) byl skotský misionář, lékař, cestovatel a bojovník proti otroctví. Narodil se v obci Blantyre ve skotském kraji South Lanarkshire. Jeho rodina pocházela z Highlands, pravděpodobně z klanu MacLea. Studoval na Glasgowské univerzitě řečtinu, náboženství a lékařství. Poté se vydal jako misionář do jižní Afriky šířit evangelium mezi africké obyvatelstvo. Na svých misijních cestách prozkoumal řadu Evropanům neznámých oblastí a potlačoval otroctví. Jako první běloch přešel poušť Kalahari (1849) a pokračoval dále na sever, kde prozkoumal řeku Zambezi, na níž objevil v roce 1855 vodopády, pojmenované na počest britské královny Viktoriiny vodopády. Byl prvním člověkem, který přešel Afriku napříč v její jižní části. Při dalších cestách objevil mj. jezera Malawi, Tanganika nebo Mweru. Na jedné z cest se ztratil a byl čtyři roky nezvěstný. Našel ho H. M. Stanley, který jako jediný stále doufal, že Livingstone žije. Stanleye vyslal jako novináře Gordon Bennet, tehdejší šéfredaktor listu New Herald, aby Livingstona nalezl, a přinesl tak slávu novinám. Stanley s Livingstonem se setkali ve vesnici Udžidži dne 28. října 1871. Livingstone chtěl ještě dokončit výzkumy v zemi krále Kazemby, ale na cestě podlehl vyčerpání. Na jeho památku jsou pojmenované Livingstonovy vodopády a Livingstonovo pohoří. Jeho cesty po Africe probíhaly mezi lety 1851–1873. Zemřel, když hledal prameny Nilu. Jeho srdce pohřbili u vodopádů, tělo nasolili, ovinuli gázou a poslali do Anglie. Pohřben je ve Westminsterském opatství v Londýně. Byl vzorem pro doktora Emila Holuba, Miroslava Zikmunda a Jiřího Hanzelku.
[2] Henry Morton Stenley byl sirotek, možná to ho naučilo být tak tvrdý, až bezohledný. Roku 1858 doplul jako plavčík do New Orleans. Zde se stal adoptivním synem makléře Henryho Stanleyho, jehož jméno přijal. Po jeho smrti se znovu ocitl bez prostředků. Dopracoval se však až na reportéra listů Chicago Tribune a New York Heraldu, u kterého zůstal. Proslavil se zejména svou expedicí do Afriky a tím, že u jezera Tanganika našel Davida Livingstona. Daleko větší význam však měly až jeho další dvě akce – konžská expedice (1874–1877) a výprava na záchranu Emina-paši (1887–1889). V roce 1869 byl vyslán pátrat po zmizelém britském badateli Davidu Livingstonovi. V březnu roku 1871 vyrazil Stanley ze Zanzibaru, ostrova na pobřeží dnešní Tanzanie. Cestou se Stanley zastavil v Egyptě, aby byl jako zpravodaj při otevření Suezského průplavu. V listopadu 1871 našel Dr. Livingstona v Ujiji na břehu jezera Tanganika. Po památném setkání s Livingstonem vyplul roku 1872 do Londýna, kde se připravoval na novou expedici. 17. listopadu 1874 vyrazil z afrického přístavu Bagamoja do vnitrozemí. 27. února 1875 dorazila výprava do přístavu Mwanza na jihu Viktoriina jezera. Zjistil, že jediný výtok z jezera jsou Riponovy vodopády. Dalším bodem programu byl nový průzkum jezera Tanganika. Odtud plul po řece Lualabě na sever, kde se potvrdil jeho předpoklad – pluli po hladině Konga. Přešli přes mohutné vodopády, které poté dlouho nesly i Stanleyho jméno (nyní Boyomské vodopády) a po mnoha strastech dorazili do prozkoumané části řeky. 12. srpna 1877 se cestovatel objevil v Bomě, obchodní stanici založené Evropany. V letech 1879–1884 podnikl výpravu pro belgického krále Leopolda II. Ve středoafrické džungli založil Svobodný stát Kongo. Emin-paša, guvernér z Equatorie, německý lékař v egyptských službách byl roku 1881 kvůli súdánskému povstání proti egyptské nadvládě odříznut od civilizace. Až roku 1886 se mu anglická expedice vedená Stanleym vydala na pomoc. Prošli 800 km dlouhý tropický prales v oblasti řeky Ituri a v prosinci 1887 došli k Albertovu jezeru, kde zanedlouho našli Emina-pašu. Ten, již dobře zabydlený, nechtěl opustit své útočiště. Stanley ho přemluvil, a tak 4. prosince 1889 výprava dorazila na pobřeží do Bagamoja. Po této expedici se roku 1890 vrátil do Londýna. Rok poté se oženil a žil na svém venkovském sídle v Surrey. Zemřel 5. května 1904.
[3] Emil Holub, křtěný Emilian Carl Johann Holub (7. října 1847 Holice – 21. února 1902 Vídeň[1]) byl český lékař, cestovatel, kartograf a etnograf v Africe. Během dvou pobytů v jižní Africe v letech 1872–1879 a 1883–1887 zde vykonal několik vědeckých výprav a pořídil rozsáhlou přírodovědnou a etnografickou sbírku.Narodil se v Holicích v rodině lékaře Františka Holuba a jeho manželky Anny, rozené Ebertové. V roce 1857 se rodina přestěhovala do Pátku nad Ohří. V dětství četl africký cestopis Davida Livingstona, který jej podle jeho pozdějších slov silně ovlivnil. První ročník gymnázia studoval na německém reálném gymnáziu v Praze, další ročníky pak na německém gymnáziu v Žatci, kde maturoval v roce 1866. Chtěl studovat přírodní vědy a archeologii, ale na přání otce začal studovat na lékařské fakultě Karlo-Ferdinandově univerzitě, kde 24. února 1872 promoval a získal titul doktor medicíny.
První africká cesta
Za podpory Vojtěcha Náprstka odjel 18. května 1872 na svou první cestu do jižní Afriky. Vyplul z anglického Southamptonu a po krátkém mezipřistání v Kapském Městě se vylodil 8. července v Port Elizabeth. Díky doporučení tamějšího rakouského konzula Adlera zde začal pracovat jako lékař v evropských rodinách. 26. srpna 1872 odešel vykonávat lékařskou praxi v městě Dutoitspan (nyní předměstí Beaconsfield v Kimberley) mezi hledači diamantů. V březnu 1873 se přidal ke konvoji místních lovců na dvouměsíční cestu – „vědecké safari“ na území bečuánského kmene, kde získal první zkušenosti s domorodci a výstrojí. Sestavil přírodovědnou sbírku, kterou ve dvaceti bednách odeslal Náprstkovi do Prahy. Dne 3. listopadu 1873 vyrazil na druhou vědeckou výpravu se zaměřením na sbírku etnografických materiálů, z níž se vrátil 7. dubna 1874. Probádal východní okraj pouště Kalahari a navštívil Šošong, hlavní sídlo kmene Bamangwatů. Zpět se vracel podél řeky Limpopo. Třetí expedici vykonal od 2. března 1875 do listopadu 1877, při níž podnikl cestu k řece Zambezi a zpracoval první detailní mapu oblasti Viktoriiných vodopádů. Dorazil až do Šešeke, hlavního sídla kmene Loziů (Bartostů, Maruců), kde se setkal s jejich králem Sipopem. Sipopo byl krutý tyran, ale Holuba si oblíbil a poskytl mu prostředky na plavbu po řece Zambezi. Ta však neskončila příliš šťastně, neboť Holub i s domorodým doprovodem ztroskotal v peřejích, kde se utopily jeho sbírky, cestovní deníky i několik domorodých veslařů.
Po tomto neúspěchu se Holub rozhodl k návratu. 5. srpna 1879 se vydal na zpáteční cestu do Evropy. Do Prahy s sebou vzal i bečuánskou dívku Bellu. Vrátil se 18. října téhož roku a začal přednášet po celém území Rakouska-Uherska a psát články. Napsal a vydal první knižní popis Viktoriiných vodopádů, vydaný anglicky v Grahamstownu roku 1879. Na Střeleckém ostrově uspořádal velkou výstavu. V letech 1880–1881 vydal cestopis Sedm let v jižní Africe – příhody, výzkumy a lovy na cestách mých od polí diamantových až k řece Zambesi (1872–1879)[3]. Dne 2. listopadu 1883[4] se ve Vídni oženil s osmnáctiletou dívkou Rosou (Růženou) Hofovou (1865–1958).[5]
Druhá africká cesta
Díky podpoře veřejnosti i císařského dvora připravoval druhou cestu do Afriky, při níž chtěl z Kapského Města projít celým kontinentem až do Káhiry. V případě komplikací by se obrátil k východu na pobřeží Indického oceánu. Vyplul 22. listopadu 1883 a 22. prosince přistál v Kapském Městě. Provázela jej manželka Růžena (Rosa) a šest mužů, které si vybral pomocí konkurzu: Josef Špíral ze Šťáhlav, Antonín Halouska z Rajhradu, Osvald Söllner a Karel Bukač z Vídně, Ignác Leeb z dolnorakouského Harmansdorfu a János Fekete z maďarského Csongrádu. Každý muž z této šestice ovládal alespoň dvě užitečná řemesla. Expedice směřovala z Kapského města přes řeky Oranje a Vaal do země Bečuánců a Bamangwatů v dnešní Botswaně a dále přes území Loziů (Maruců), Supiů (Mašupiů a Tongů (Matoků) do dnešní Zambie. Na cestě došlo k mnohým nesnázím, jako byl např. úhyn tažných volů po požití jedovatých rostlin, expedice byla poté odkázána pouze na služby domorodých nosičů. Josef Špíral a Karel Bukač zemřeli na malárii nedaleko Viktoriiných vodopádů. Kvůli špatnému zdravotnímu stavu poslal Holub Antonína Halouska domů. V létě roku 1886 Holub opustil území Tongů a vydal se do země bojovných Mašukulumbů (Ilů), kteří nosili zvláštní špičaté účesy. Holub byl prvním Evropanem, který navštívil jejich území. 2. srpna 1886 bojovní Mašukulumbové přepadli Holubův tábor u vesnice Galulongy a zabili Osvalda Söllnera. Zároveň ukradli podstatnou část zásob, zničili sbírky i deníkové záznamy. Holub s manželkou a zbývajícími dvěma pomocníky museli uprchnout zpět na území Tongů. Zde byl Ignác Leeb těžce zraněn levhartem a Holub i jeho manželka vážně onemocněli. V cestě už Holub nemohl pokračovat a musel se vrátit zpět. Koncem září roku 1887 přijel do Čech. Přesto se mu podařilo shromáždit mnoho přírodovědného i etnografického materiálu a poznatků, které byly oceňovány ve vědeckých kruzích u nás, v Německu, Francii a Anglii. Plánoval ještě třetí výpravu do Afriky v roce 1889. Tentokrát měl zamířit na popud Leopolda II. do Belgického Konga. Zdravotní stav mu to již nedovolil.
Po návratu z druhé africké cesty
Vydal knihu Druhá cesta po Africe – Z Kapského Města do země Mašukulumbů. Uspořádal dvě velké výstavy (1891 ve Vídni a 1892 v Praze), které navštívilo 190 000 návštěvníků. Pro nízké vstupné však výstavy skončily finanční ztrátou. Nepodařilo se mu získat prostor pro trvalé umístění svých sbírek (okolo 13 000 předmětů) a začal je po částech rozprodávat nebo je i daroval muzeím, vědeckým institucím a školám. V roce 1894 odjel na dva roky přednášet do USA. V Africe překonal malárii a další tropické nemoci, které se pak projevily na jeho zdravotním stavu v posledních letech života. Zemřel ve Vídni 21. února 1902. Pohřben byl 24. února 1902 v „čestném hrobě“ (Ehrengrab) na Wiener Zentralfriedhof.
Manželka Růžena Holubová
Manželka Emila Holuba se narodila 11. května 1865 ve Vídni jako Rosa Hofová. S Emilem Holubem se seznámila po jeho návratu z první africké cesty, když ve Vídni ukládal sbírkové předměty. Čtyři roky byla jeho spolupracovnicí a na druhou cestu do Afriky ho doprovázela. Své křestní jméno Rosa si počeštila na Růžena. S Emilem Holubem žila ve Vídni až do jeho smrti. V roce 1920 jí město Holice udělilo čestné občanství a domovské právo, v roce 1947 jí bylo navráceno československé občanství. Konec života prožila se svou sestrou v Hietzingu u Vídně a několikrát navštívila Československo. V roce 1957 ji ve vídeňském bytě navštívili cestovatelé Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka. Zemřela 28. září 1958 ve věku 93 let a v závěti odkázala zbylé věci po manželovi Holicím. Je pochována spolu s Emilem Holubem ve Vídni.